Deprese – první část

Všichni to známe – přiřítí se k nám kamarádka v slzách a naříká, že má hroznou „depku“. Má ale opravdovou depresi? Odvahu zeptat se jí na to v oné náladě bych neměla, dostala bych při nejlepším vynadané, že s ní nesoucítím a při nejhorším „po čuni.“

Do nikoho samozřejmě nevidím, ale „depka“ neboli správně deprese se velmi často zaměňuje „pouze“ za špatnou náladu. A tu má v tomto ročním období kde kdo.

V čem tkví rozdíl?

Pokud má někdo opravdovou depresi trpí dlouhou vleklou nemocí, která nemusí mít  racionální důvod a není to žádná „prča“. Je to onemocnění jako každé jiné, ať si škarohlídi říkají co chtějí. Stejně jako léčíme chřipku, zlomený palec nebo třeba malárii, musíme léčit i depresi a pohlížet na takto postižené lidi jako na nemocné.

Ale to by jsme zřejmě museli žít v jiné společnosti. Věta typu „zase se vymlouváš na blbou náladu a nic neděláš“, může být v některých domácnostech na denním pořádku bez toho, aby byla pravdivá. Depresivní lidé jsou apatičtí. Nic je nezajímá. Nic je nebaví. Nemají vůli ráno vstát z postele, nemají pro co žít. Nepomáhá jim ani horká vana s bylinkami, ani dlouhá procházka v přírodě.

Okolí je nechápe, nechce chápat, protože brzdí každodenní život. Ono je snazší se s někým smát než plakat, že… Dobře, nebudu nespravedlivá, nemůžeme všechny lidi házet do jednoho pytle. Vždycky se v okolí najde někdo, kdo nám chce skutečně pomoci a můžeme se onomu dotyčnému vyplakat na ramínku. Někdy je pláč účinnější než všechny medikamenty…  Ačkoli ani přehnaná péče a věčné „rýpání“ v problémech nikam nevede.

Problémem může být i zaměstnání, pokud ještě najdeme vůli do něj docházet. Spolupracovníci by o našich problémech měli určitě vědět, ať už jim uvěří, nebo ne, my jsme je varovali, že?  A co může následovat, když se situace vyhrotí? Ano, může to být i krajní řešení a někdy dokonce dotažené do konce, ale většina výhružek sebevraždou je jen voláním o pomoc.